Na odreagování slouží nejlépe knihy.
"Život je příběh vyprávěný blbcem."

Prosinec 2013

2013 aneb téma týdne

25. prosince 2013 v 16:29 | Toffi
Rok 2013 se pomalu, ale jistě blíží ke konci. Byl to rok, kdy byl zvolen nový presidena někteří z vás možná ví, že je tu i nový papež František. Prožili jsme krásný roka můžeme jen doufat, že rok 2014 bude stejně nebo více dobrý. Kdo by se netěšil, že? Se silvestrem se nemusí chodit do školy a nejspíš v některých prací mají taky volno. 2013 končí číslem 13. Jistě to někdo bere jako smůlu, ale žádnou to npřineslo. Žádný konec světa. Můžeme jen čekat a přemýšlet nad tím dalším rokem. A nejlepší bude slavnostně hon zavřít a po hlavě se vřítit do toho nového.

1. Podivná smrt Roberta Jonse

8. prosince 2013 v 20:13 | Toffi |  1. díl
Tak jsem se rozhodla skusit štěstí s něčím okolo upírů, vlkodlaků a vztahů. Tak tady je 1. kapitola

Jeli jsme v oranžovém Porsche. Začaly prázdniny a my měli namířeno do Řeckého města Oiay. Bylo to sice přes půl Země, ale komu na tom záleží. V dalších pěti hodinách musíme dojet k mamčinýmu bratrovi, kde necháme auto a Thomas nás pak hodí na letiště. Při trošce šěstí to stihneme.

Zrovna jsme prakovali před domkem, když přiběhl Thomas. Už z jeho skleslého výrazu byo vidět, že ho něco trápí. To k němu nesedělo. Byl vžycky dobře naladěný a se vším si poradil levou zadní. Přestává se mi to líbit.

Došel k nám. "Omlouvám se, ale dnes s vámi nemůžu nikam jet. Stala se taková ... nehoda. Včera večer našli Roberta Jonse rozcupovaného v lese. Trvalo dlouho, než zjistili, kdo to je. Vrah tu stále ještě někde pobíhá. Za dvě hodiny bude pohřeb."

To mi bohatě stačilo. Vyběhla jsem z auta a co nejrychleji vběhla do lesa. Za sebou jsem jenom slyšela, jak na mě volaí, abych se vrátila. Ale teď nemůžu. Musím být sama. Potřebuju to.

Vběhla jsem na malou mýtinu uprostřed lesa. Odtud už je to jenom kousek. A opravdu. Na konci začínaly být vidět balvany porostlé mechem. Asi po dvaceti metrech dokonce kousky sloupů. A zanedlouho bylo vidět malé panství, celé zarostlé, které bylo postaveno na místě, kde dřív stál hraad. Proto ty sloupy. S naší partou jsme to tu našli. Byl v ní i Rob. Jediný, který nepatřil do rodiny. Jinak tam byl brácha, já a bratranci Thomas, Kevin a George.

Vběhla jsem dovnitř a zamířila rovnou ke schodů. Nikdo jiný o tom nevěděl. Měli jsme tam takové tajné místo. Já a Rob. Našli jsme ho, když jsme tu byli poprvé. Ve sklepě jsem se propadla. Vytáhl mě ven, zadělal to prkny a dal přes to jakýsi gauč co tam byl. Chodili jsme tam o každé volné chvilce bez zbytku party. Nakonec jsme se tam zabydleli, Dokoupili tam pár věcí jako je skládací stůl, pár židlí a skříň. Chtěli jsme to ukázat klukům, až se vrátím s bráchou z dovolené. Bylo by to 9 let od založení naší party. Ale teď tam místo krásně žlutozeleně zářivého koberce byl všude prach. Zřejmě už tu hodně dlouho nikdo nebyl. A tím nikdo myslím Roba.

Nejpozoruhodnější byl trůn na konci, který jsme našli zarostlý v keřích. Tenkrát jsme se vrátili celí poškrábaní.
"Hledáš něco?" ozval se z tmavého rohu hluboký mužský hlas.

Ale ... vždyť tu niko nebývá, protože o tom nikdo neví. Tak co tady dělá? Kdo to je? A Jak se sem dostal?

Pak z rohu vyšel ... Rob? Ale to není možné. Vždyť je mrtvý. Tak ... to se mi nechce líbit. To jsem v tom autě asi usla a tohle je jen sen. Štípla jsem se do ramene a nic. možná si to vymýšlím. Zatřásla jsem hlavou a pořádně si ji proklepala, ale pořád nic. Co teď? Asi jsem se zbláznila. Jaksi jsem vám totiš neřekla, že jsme si byli opravdu blízcí a asi mám teď halucinace z toho proudu žalu, který mě zasáhl.

"Lucy? Jsi to opravdu ty? Vyrostla z tebe kráska. Ale co tady děláš? Neměla jsi náhodou sedět v letadle na cestě do Řecka?" byl tak skutečný.

"Thomas říkal, že jsi mrtví a ... já to málem nevydržela. Utekla jsem. Ale co tady děláš ty? Za dvě hodiny máš pohřeb."
"Vlastně už za půl hodiny. To je blbý co. Nepřijít na svůj pohřeb. Vlastně by se dalo říct, že jsem mrtvý. A je mi líto, že jsem vám překazil dovolenou, ale ten mrtvý jsem nebyl já. " hodil po mně úsměvem.

"Ale vžyť tě našli mrtvého a jak to, že by se dalo říct, že mrtvý jsi, ale stojíš tu přede mnou." stále mi to nezapadalo do sebe. Asi jsem vážně cvok. Měla bych si zajít na psychinu. Vzali by mě jako zvláštní případ. Super, že?

"Tak znovu. Nenašli mě, ale někoho jiného a proč jsem mrtvý zjistíš za pár dní taky." pak mě odhodil přes půlku pokoje, rozkopl krabice, které měly být spíš schody, vyskočil nahoru a jen mi zamával.

"Jo, a ve skříni máš jídlo a vodu, však víš." pak bylo slyšet jen to, jak zasouvá gauč tak, aby díra nebyla vidět. Prkna ale nezakryl, abych tam měla vzduch. Jojo, tak jsem zavřená ve sklepě a myslím na to, že mi sem proudí kyslík místo toho, abych plánovala únikovou cestu.

Rychle jsem přeběhla místnost až ke krabicím. Byly hrozně těžké, nevím čeho, ale i kdybych je poskládala, gaučem neepohnu. A jsem v háji. Odsud mě nikdo neuslyší. Nejspíš nemusím marnit čas snahou o přivolání pomoci. Začala jsem místo toho procházet místnůskou a vymýšlet únikový plán. Ale bohužel Mě nic nenapadalo. Žádná okna, žádné sirky a dynamit a žádný tajný východ.

Hned, co jsem si to v duchu řekla, jsem o něco zakopla. Ale v půlce koberce? Žádná tajná chodba? A co když jo. Rychle jsem odhrnula koberec. A opravdu. Byla tam padací dvířka. Rychle jsem je otevřela. Vedla tam chodba. Naštěstí jsem se nikdy nebála pavouků. Skočila jsem tam, vytáhla z kapsy mobil a začala si svítit. Rozběhla jsem se. Rovně, doprava, doprava, doleva, rovně, doprava, dolů, doprava, doleva a nahoru. Rozevřela jsem dveře ven. Přetrhla přitom provázek. Náhle se za mnou zavřely železné dveře, cvakl zámek a sklapla past. Byla jsem odklíčena.

Oceán

2. prosince 2013 v 20:09 | Toffi
Mořské vlny se převalují,
západ slunce podtrhují.
Tam v červáncích zapadá,
nás ke spánku tím ukládá.

A zatím co tsunami se blíží,
my spíme spánkem bez potíží.

Starou loď vidět je pod vodou,
nejlíp však vlajku děravou.
Kapitán spí navěky,
i když spal už celé roky.

Tam na dně poklad vidět je,
v truhli jenom korále.
Ty kdysi nosil dánský král,
a do Anglie je poslat dal.

Na cestě piráti je přepadli,
a tuhle truhli ukradli.

Tak toto jsem napsala v hodině výtvarky kvůli kaligramům nebo jak. To je Obrázek, který není nakreslen tužkou, ale jeho tvar rýsují slova veršů. Více na wikipedii.

Advent aneb téma týdne

2. prosince 2013 v 20:00 | Toffi
Advent. Období před vánoci, kdy postupně zapalujeme svíčky každou neděli jednu. Příprava na vánoce. A proto ho nemám ráda. Při adventu si vždycky vzpomenu na to, že musím kupovat dárky. Nenávidím utrácení, ale zároveň mám ráda nakupování. Vánočních dárků musím vřdycky sehnat hodně. Tady to nestačí jako jeden dárek na narozeniny či svátek. Bohužel. Takže už mám seznam:
  1. máma
  2. táta
  3. Lucka
  4. Maruška
  5. babička
  6. děda
  7. babička
  8. děda
  9. Lulu
  10. Gabča
  11. Bára
  12. Gabča (z hospody u babičky)
  13. Vikina
  14. Kika
  15. pan učitel Rezek
  16. paní učitelka Kubíková
  17. strejda Radek
  18. Míša
Celkem dost ne? Tak už víte, proč nakupuju dárky až v době adventní? Bohužel tento sezna pořád stoupá. Plačící To jsem celá já. Tak radši zmlknu, než na něj někdo přibyde.

Provokace aneb téma týdne

1. prosince 2013 v 21:14 | Toffi
Provokace. Tak s tím se stýkám denně. Mám totiš mladší i starší sestru. Takže ... jednou provokuju já a jednou někdo jiný. Beru to jako součástí dne. Nejčastěji asi provokuju Marii, svou mladší sestru. Však někteří z vás to určitě znají. Maruška sem, Maruška tam, aa co bylo ve škole Maru , to nevadí, že máš špatnou známku, to se zlepší já ve tvém věku ... Rodiče na tom mají taky podíl. (Jak jinak.) Tákže to pak probíhá pořát stejně. Marie se zeptá, máma odpoví, já ji začnu provokovat, tím, že v jejím věku jsem byla o rok výš a nemusela jsem se ptát, ona mi řekne, že za to nemůže, že měla odklad a tak to vyvrcholí až v hádku, kde se snažíme tu druhou odpálit agumentem, na který nebude mít ta druhá co říct. Samozřejmě to skončí tak, že mě mamka seřve a Marie se zašklebí. Já mám alespoň dobrý pocit z toho, že se nemusím schovávat za rodiče. Tak co, Je to u vás taky tak?

Stmívání

1. prosince 2013 v 14:33 | *Niallerka* |  Přečtěte si
Její náruč bezednou
zaplní Jacob rázem,
který ji však nejednou
srazí zpátky na zem.

Bella je teď na hraně,
zatmí se a blýská,
Edward k její ochraně
rudovlasou ztříská.

Svatební šat překrásný,
noci na ostrově,
a pak porod bolestný,
život daný nově.

S rozbřeskem Bella vstala
do nového bytí,
jako fénix z popela,
nebylo již zbytí.

Malá dcerka Renesmee,
smysl jejich existence,
nikdo jí jim nevezme,
ubrání ji až do konce.

Ach ten silný žár,
ach ta velká posedlost.
Na dalších let pár,
překlenem si most
do tohoto světa,
žít svá mladá léta.
"Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem."