Na odreagování slouží nejlépe knihy.
"Život je příběh vyprávěný blbcem."

1. Podivná smrt Roberta Jonse

8. prosince 2013 v 20:13 | Toffi |  1. díl
Tak jsem se rozhodla skusit štěstí s něčím okolo upírů, vlkodlaků a vztahů. Tak tady je 1. kapitola

Jeli jsme v oranžovém Porsche. Začaly prázdniny a my měli namířeno do Řeckého města Oiay. Bylo to sice přes půl Země, ale komu na tom záleží. V dalších pěti hodinách musíme dojet k mamčinýmu bratrovi, kde necháme auto a Thomas nás pak hodí na letiště. Při trošce šěstí to stihneme.

Zrovna jsme prakovali před domkem, když přiběhl Thomas. Už z jeho skleslého výrazu byo vidět, že ho něco trápí. To k němu nesedělo. Byl vžycky dobře naladěný a se vším si poradil levou zadní. Přestává se mi to líbit.

Došel k nám. "Omlouvám se, ale dnes s vámi nemůžu nikam jet. Stala se taková ... nehoda. Včera večer našli Roberta Jonse rozcupovaného v lese. Trvalo dlouho, než zjistili, kdo to je. Vrah tu stále ještě někde pobíhá. Za dvě hodiny bude pohřeb."

To mi bohatě stačilo. Vyběhla jsem z auta a co nejrychleji vběhla do lesa. Za sebou jsem jenom slyšela, jak na mě volaí, abych se vrátila. Ale teď nemůžu. Musím být sama. Potřebuju to.

Vběhla jsem na malou mýtinu uprostřed lesa. Odtud už je to jenom kousek. A opravdu. Na konci začínaly být vidět balvany porostlé mechem. Asi po dvaceti metrech dokonce kousky sloupů. A zanedlouho bylo vidět malé panství, celé zarostlé, které bylo postaveno na místě, kde dřív stál hraad. Proto ty sloupy. S naší partou jsme to tu našli. Byl v ní i Rob. Jediný, který nepatřil do rodiny. Jinak tam byl brácha, já a bratranci Thomas, Kevin a George.

Vběhla jsem dovnitř a zamířila rovnou ke schodů. Nikdo jiný o tom nevěděl. Měli jsme tam takové tajné místo. Já a Rob. Našli jsme ho, když jsme tu byli poprvé. Ve sklepě jsem se propadla. Vytáhl mě ven, zadělal to prkny a dal přes to jakýsi gauč co tam byl. Chodili jsme tam o každé volné chvilce bez zbytku party. Nakonec jsme se tam zabydleli, Dokoupili tam pár věcí jako je skládací stůl, pár židlí a skříň. Chtěli jsme to ukázat klukům, až se vrátím s bráchou z dovolené. Bylo by to 9 let od založení naší party. Ale teď tam místo krásně žlutozeleně zářivého koberce byl všude prach. Zřejmě už tu hodně dlouho nikdo nebyl. A tím nikdo myslím Roba.

Nejpozoruhodnější byl trůn na konci, který jsme našli zarostlý v keřích. Tenkrát jsme se vrátili celí poškrábaní.
"Hledáš něco?" ozval se z tmavého rohu hluboký mužský hlas.

Ale ... vždyť tu niko nebývá, protože o tom nikdo neví. Tak co tady dělá? Kdo to je? A Jak se sem dostal?

Pak z rohu vyšel ... Rob? Ale to není možné. Vždyť je mrtvý. Tak ... to se mi nechce líbit. To jsem v tom autě asi usla a tohle je jen sen. Štípla jsem se do ramene a nic. možná si to vymýšlím. Zatřásla jsem hlavou a pořádně si ji proklepala, ale pořád nic. Co teď? Asi jsem se zbláznila. Jaksi jsem vám totiš neřekla, že jsme si byli opravdu blízcí a asi mám teď halucinace z toho proudu žalu, který mě zasáhl.

"Lucy? Jsi to opravdu ty? Vyrostla z tebe kráska. Ale co tady děláš? Neměla jsi náhodou sedět v letadle na cestě do Řecka?" byl tak skutečný.

"Thomas říkal, že jsi mrtví a ... já to málem nevydržela. Utekla jsem. Ale co tady děláš ty? Za dvě hodiny máš pohřeb."
"Vlastně už za půl hodiny. To je blbý co. Nepřijít na svůj pohřeb. Vlastně by se dalo říct, že jsem mrtvý. A je mi líto, že jsem vám překazil dovolenou, ale ten mrtvý jsem nebyl já. " hodil po mně úsměvem.

"Ale vžyť tě našli mrtvého a jak to, že by se dalo říct, že mrtvý jsi, ale stojíš tu přede mnou." stále mi to nezapadalo do sebe. Asi jsem vážně cvok. Měla bych si zajít na psychinu. Vzali by mě jako zvláštní případ. Super, že?

"Tak znovu. Nenašli mě, ale někoho jiného a proč jsem mrtvý zjistíš za pár dní taky." pak mě odhodil přes půlku pokoje, rozkopl krabice, které měly být spíš schody, vyskočil nahoru a jen mi zamával.

"Jo, a ve skříni máš jídlo a vodu, však víš." pak bylo slyšet jen to, jak zasouvá gauč tak, aby díra nebyla vidět. Prkna ale nezakryl, abych tam měla vzduch. Jojo, tak jsem zavřená ve sklepě a myslím na to, že mi sem proudí kyslík místo toho, abych plánovala únikovou cestu.

Rychle jsem přeběhla místnost až ke krabicím. Byly hrozně těžké, nevím čeho, ale i kdybych je poskládala, gaučem neepohnu. A jsem v háji. Odsud mě nikdo neuslyší. Nejspíš nemusím marnit čas snahou o přivolání pomoci. Začala jsem místo toho procházet místnůskou a vymýšlet únikový plán. Ale bohužel Mě nic nenapadalo. Žádná okna, žádné sirky a dynamit a žádný tajný východ.

Hned, co jsem si to v duchu řekla, jsem o něco zakopla. Ale v půlce koberce? Žádná tajná chodba? A co když jo. Rychle jsem odhrnula koberec. A opravdu. Byla tam padací dvířka. Rychle jsem je otevřela. Vedla tam chodba. Naštěstí jsem se nikdy nebála pavouků. Skočila jsem tam, vytáhla z kapsy mobil a začala si svítit. Rozběhla jsem se. Rovně, doprava, doprava, doleva, rovně, doprava, dolů, doprava, doleva a nahoru. Rozevřela jsem dveře ven. Přetrhla přitom provázek. Náhle se za mnou zavřely železné dveře, cvakl zámek a sklapla past. Byla jsem odklíčena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucka lucka | Web | 20. prosince 2013 v 21:19 | Reagovat

Skvělý Eli (y). Ale uz tu mas tri prvni kapitoly,  chtelo by to nejaky pokracovani, prosiiiim;-)

2 Toffi Toffi | Web | 9. února 2014 v 19:10 | Reagovat

[1]: Už se chystá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem."